Co vidět v Pákistánu? Mám pro tebe 8 tipů

Islámábád, brána do hor

Islámábád je od roku 1960 plánované hlavní město a na Pákistán působí nezvykle klidně, zeleně a přehledně, sektory jsou rozdělené do mřížky s písmeny a čísly. Dominantou je Fajsalova mešita dokončená v roce 1986, největší v zemi, se stanovým tvarem podle beduínského stanu a kapacitou přes sto tisíc lidí. Nad městem se zvedají Margalla Hills, vyhlídka Daman e Koh je klasika na západ slunce a odsud vyjdeš i na Trail 5. Asi 35 km na severozápad leží Taxila, buddhistické archeologické naleziště zapsané do UNESCO v roce 1980. Praktická věc hned na začátek: od 1. ledna 2026 Pákistán zrušil vízum na příletu i dřívější bezplatné vízum předem, takže si musíš vyřídit e-vízum na visa.nadra.gov.pk, pro českého držitele pasu stojí jednovstupové turistické vízum 35 USD.

Kdy tam jít: březen až květen a říjen až listopad

Hunza a Karímábád

Údolí Hunza je hlavní důvod, proč se do Pákistánu jezdí, vesnice se drží na terasách nad řekou a nad nimi se tyčí Rakaposhi vysoká 7 788 m. V Karímábádu stojí pevnost Baltit, sídlo hunzských mírů staré přes sedm set let, kterou nadace Aga Khan opravila a v roce 1996 z ní udělala muzeum. O kus níž je starší Altit, jehož věž Šikari se odhaduje zhruba na 1 100 let a je tak nejstarší dochovanou stavbou celého Gilgit-Baltistánu, veřejnosti se otevřela po rekonstrukci v roce 2007. Jezero Attabad vzniklo až v lednu 2010 po obřím sesuvu, který zavalil Karákóram Highway, dnes je z něj sytě tyrkysová atrakce s kavárnami na břehu. Bezpečnostně je Hunza dnes nejklidnější kout země, FCDO tu od dubna 2026 nemá žádné cestovní omezení, MZV ČR ale do Gilgit-Baltistánu dál jezdit nedoporučuje, takže jedeš na vlastní zodpovědnost a s ověřeným místním kontaktem.

Kdy tam jít: duben na kvetoucí meruňky, říjen na podzimní barvy

Karákóram Highway a Khunjerab

Karákóram Highway měří přes 1 300 km od Hasan Abdalu u Islámábádu až do čínského Kašgaru a prochází Himálajem, Hindúkušem i Karákóramem. Nejvyšším bodem je hraniční průsmyk Khunjerab ve 4 693 m, nejvýše položený asfaltový mezinárodní hraniční přechod světa, od konce roku 2024 je oficiálně otevřený celoročně pro nákladní dopravu, ale pro turisty je reálně průjezdný zhruba od května do listopadu. Přechod odbavuje jen v pracovní dny a na pákistánské straně přibližně od 9 do 17 hodin, vstup do národního parku Khunjerab se platí v hotovosti až na místě u Sostu. Zásadní háček je jižní úsek silnice: FCDO nedoporučuje veškeré cesty po Karákóram Highway mezi Mansehrou a Chilásem přes Battagram, Bešám, Dasu a Sazin, proto většina cestovatelů tuhle část přeskočí letem z Islámábádu do Gilgitu. Nad Sostem už tě čekají Passu Cones, ostré skalní jehly přímo nad silnicí, a rozhoupané lanové mosty přes Hunzu.

Kdy tam jít: květen až říjen, mimo sezónu je průsmyk pro turisty zavřený

Skardu, Deosai a cesta ke K2

Skardu je hlavní město Baltistánu a startovní bod výprav ke K2, druhé nejvyšší hoře světa s 8 611 m. Kolem města najdeš bizarní kombinaci písečných dun, jezer Upper a Lower Kachura a pevnosti Kharpocho nad soutokem Indu a Shigaru. Nejsilnějším zážitkem je plošina Deosai s průměrnou nadmořskou výškou 4 114 m, druhá nejvyšší náhorní plošina světa, chráněná jako národní park od roku 1993. Žije tu medvěd hnědý himálajský a je to učebnicový příklad, že ochrana funguje: z 19 kusů při vyhlášení parku v roce 1993 jich sčítání v roce 2022 napočítalo 78, pozoruj je ale výhradně z odstupu a z auta, nikdy se nepřibližuj a nekrm je. Z Islámábádu sem létají domácí aerolinky zhruba za hodinu, lety se ale ruší podle počasí, a počítej s tím, že v Gilgit-Baltistánu se musíš registrovat u místních úřadů a na výstupy nad 6 000 m potřebuješ zvláštní povolení.

Kdy tam jít: červen až září, Deosai bývá jindy pod sněhem

Fairy Meadows a Nanga Parbat

Fairy Meadows jsou horské louky ve výšce kolem 3 300 m přímo pod severní stěnou Nanga Parbat, deváté nejvyšší hory světa s 8 126 m. Odbočuješ z Karákóram Highway u mostu Raikot, odkud vede asi 15 km dlouhá jeepová cesta do vesnice Tato, patří k nejexponovanějším silnicím světa a jede se výhradně s místními řidiči. Poslední úsek do Fairy Meadows jde pěšky nebo na koni a trvá dvě až tři hodiny do kopce. Přespíš v jednoduchých dřevěných chatkách, elektřina jede jen ze solárů a večer je zima i uprostřed léta. Sezóna je krátká, od konce května do začátku září, jindy bývá přístupová cesta pod sněhem nebo rozbitá sesuvy.

Kdy tam jít: konec května až začátek září

Láhaur, mughalské srdce

Láhaur je kulturně nejbohatší pákistánské město a sami Pákistánci říkají, že kdo neviděl Láhaur, nenarodil se. Badšáhí mešita z roku 1673 stojí naproti pevnosti Lahore Fort, která je spolu se Šalimarskými zahradami zapsaná do UNESCO od roku 1981. Ve Walled City nevynech mešitu Wazir Khan z let 1634 až 1641 s kachlovými mozaikami, historické lázně Shahi Hammam a večerní jídlo v uličkách kolem brány Delhi Gate. Asi 24 km od centra se každý den před západem slunce koná okázalý ceremoniál stahování vlajek na hranici s Indií ve Wagahu, samotný přechod do Indie je ale pro cizince opakovaně uzavíraný, tak si to před cestou ověř. V květnu a v červnu tu teplota běžně leze přes 40 °C, takže Láhaur je jednoznačně zimní destinace.

Kdy tam jít: říjen až březen, v květnu a červnu je vedro přes 40 °C

Karáčí a jižní Sindh

Karáčí je s více než dvaceti miliony obyvatel největší město země a její přístavní i obchodní motor, chaotické a hlučné, ale s vlastní energií. Klasika je bílé mauzoleum Mazar e Quaid dokončené v roce 1971, kde odpočívá zakladatel státu Muhammad Ali Jinnah, dále růžový Mohatta Palace a nákupní chaos na Empress Marketu. Podvečer patří pláži v Cliftonu a jídlu na Burns Road, což je jedna z nejlepších streetfoodových ulic v Asii. Zhruba 100 km na východ u Thatty leží obří nekropole Makli, zapsaná do UNESCO v roce 1981 a patřící mezi největší pohřebiště světa. Sindh je ale rozdělený: FCDO nedoporučuje jiné než nezbytné cesty do celé provincie severně od Nawabšáhu včetně, takže samotné Karáčí a jižní pobřeží v pohodě, cestu do vnitrozemí si rozmysli.

Kdy tam jít: listopad až únor, kdy je v Sindhu snesitelno

Mohendžodaro a Péšávar

Mohendžodaro je nejlépe dochované město civilizace údolí Indu, postavené kolem roku 2500 před naším letopočtem s pravidelnou uliční sítí, cihlovou kanalizací a Velkou lázní, do UNESCO se dostalo v roce 1980. Leží asi 28 km od Larkany a zhruba 450 km severně od Karáčí, nejlevněji se sem dostaneš nočním vlakem do Dokri a odtud místní dopravou. Zároveň už spadá do té části Sindhu, kam FCDO doporučuje jen nezbytné cesty, takže si dopředu domluv řidiče a nikdy nejezdi po tmě. Péšávar u Chajberského průsmyku má úžasný bazar vypravěčů Qissa Khwani a skvělé muzeum gandhárského umění, jenže je jmenovitě na seznamu okresů Chajbar Pachtúnchwá, kam FCDO nedoporučuje veškeré cesty, a MZV ČR nedoporučuje celou provincii. Napíšu to natvrdo: v roce 2026 bych tam nejel a sever kolem Karákóramu ti dá víc bez toho rizika.

Kdy tam jít: listopad až březen, Sindh je v létě neúnosný